Arctic Monkeys postavili na Měsíci dokonalý hotel s kasínem. Své staré já ale na Zemi nechávat nemuseli

Pokud byste minulý pátek naplnili nějaký klub fanoušky Arctic Monkey a chtěli udělat velkou párty na oslavu tak dlouho očekávaného vydání nového alba kapely, nejspíše by bylo slyšet spadnou jehlu na zem, jaký by tam byl klid. Všichni by totiž nejspíše místo tančení na nové písničky, měli sluchátka v uších a snažili by se se soustředěným výrazem pochopit, co to sheffieldská parta Alexe Turnera vydala.

Arctic Monkeys - Tranquility Base Hotel + Casino Datum vydání: 11. května 2018 Délka: 00:00 Skladby: Star Treatment, One Point Perspective, American Sports, Tranquility Base Hotel + Casino, Golden Trunks, Four Out of Five, The World's First Ever Monster Truck Front Flip, Science Fiction, She Looks Like Fun, Batphone, The Ultracheese

Změna stylu Arctic Monkeys na novém albu je totiž obrovská a navíc přišla bez jakéhokoliv varování předem, když se rozhodli nevydat z alba před jeho vydáním žádný singl. Až do poslední chvíle jsme tedy netušili, jak moc vážně to Arctic Monkeys mysleli s těmi retro futuristickými záběry na bílý architektonický model hotelu a kasína postaveném na oblasti Měsíce Tranquility Base.

Arctic Monkeys, kteří se stali nesmrtelnými frajerským rockem hraným rytmy taneční hudby, nemění svůj styl poprvé, nikdy ta změna ale nebyla tak velká. Ze špinavých punkových počátků a písní jako I Bet You Look Good on the Dancefloor, The View from the Afternoon nebo Mardy Burn s chytrými, poetickými, ale zároveň pořádně rebelskými texty o tom, co se děje ve městě o pátečních nocích, se Arctic Monkeys snažili vymáčknout naprosto vše na následujících dvou albech a jako citron ho mačkali až na dřeň. Ne nadarmo se jejich třetí album jmenovalo Humbug.

Největší změna stylu Arctic Monkeys do dnešního data

Suck it and See bylo více britpopové, melodické a klidné a na AM začali Arctic Monkeys koketovat s různorodými žánry od heavy metalu, hard rocku a blues rocku přes R&B, soul, až dokonce po hip hop. Ať už se bavíme o jakémkoliv albu, platilo, že Arctic Monkeys měli vždycky neuvěřitelný styl, byli cool, měli charisma a něco, čemu se říká dneska „swagger”.

Ať už vypadal Alex Turner jakkoliv a zpíval cokoliv, vždycky u toho vypadal cool. Když přišel v levném, vytahaném a vybledlém tričku a starých kalhotech k mikrofonu, zažvatlal: „Jsme Arctic Monkeys. Nevěřte tomu, co je in” a začal se svou vysoko upnutou kytarou vyhrávat první tóny hitu o krátkých romancích pátečních nocí, a nebo pak zpíval o stejných věcech s ulízanými vlasy, drahým oblečením a vizáží předního chillského mafiána.

S novým albem Arctic Monkeys frajerský styl neztratil, jen to je zatím nejvíce překvapivá změna stylu Arctic Monkeys do dnešního data.

Ačkoliv se i díky počátečnímu šoku může zdát album příliš snobské, nepřístupné a béžově nezajímavé, musí se uznat, že se Monkeys snažili na nový styl maximálně adaptovat. Na albu, které sice nedrží jednoho témata, ale úzce souvisejícím zvukem a atmosférou, by se dalo v jistém smyslu považovat za koncepční, si stvořili vlastně svůj vlastní svět, ve kterém jakoby byl Turner ředitelem nějaké bohaté pokrokové společnosti. Není to sděleno jako okázalý rockový muzikál, ale je to obrazný, zakouřený, swingový retro futuristický pop, znějící jako easy listening žánr (někdy také označovaný jako lounge pop), který evokuje hudbu z hotelových lobby a výtahů, kombinující inspirace vesmírem. Je to jako hudba opuštěných barů luxusních hotelů 70. let před zavíračkou.

Ačkoliv se za označením easy listening skrývá lehký poslech, tak jednoduché to s Arctic Monkeys na novém albu nebude. Atmosféra alba je mimořádně povedená a komplexní a ačkoliv zní ploužákové písně jemně, mají v sobě hodně surrealismu a zní velice záhadně. Je to podobné jako ty staré filmové pásky ze seriálu Ztraceni, kde asijský vědec mluvil o společnosti, která zřídila na ostrově z důvodu havárie při zkoumání elektromagnetismu tajný kryt. Nevěděli jste, co to znamená, ale měli jste pocit, že je to něco velkého.

Chybí mnoho silných stránek starých Arctic Monkeys, přidají ale i nové přednosti

Na úvodní písni Star Treatment se Alex Turner vrací časem k tomu, proč se chtěl stát slavným a skládá poctu The Strokes i Leonardu Cohenovi, ještě dál ale jde hudba písně, která plouživým tempem navozuje návrat hudební éry 50. až 70. let.

Alex Turner v rozhovorech prozradil, že měl problém přijít na cokoliv zajímavého, když vzal do ruky kytaru a proto jí vyměnil za klávesové nástroje, které tvoří společně s plouživou basou a jednoduchými, pomalými, ale výraznými bicími hlavní linku písní na albu. Musí se uznat, že se Alex Turner na tento nový styl psaní hudby velice dobře přizpůsobil. Dobře to lze slyšet na písních jako One Point Perspective, Golden Trunks nebo The Ultracheese, kde vymyslel pianové pasáže jako starý ostřílený barový pianista. Lze poznat, jak minulým albem udělal spoustu práce s tím, aby se naučil myslet při psaní písní jinak než doposud.

Vůbec tento přístup zaslouží obdiv už z principu. Mohl udělat něco podobného jako minule, ale on chtěl aby to, co udělá, cítil na 100%. Nové písně občas postrádají šmrnc a obrovská energie z minulých alb je skoro úplně pryč, Arctic Monkeys se ale díky novým postupům stali mistři budování atmosféry a podařilo se jim stvořit album, které se dokáže svou atmosférou v hlavě zakořenit dlouho nehledě na to, jestli se vám líbí nebo ne.

Je škoda, že si z něj zapamatujete spíše celkový dojem a jen střípky konkrétních úseků písní, namísto písní celých. Nějakou nápaditost tak alespoň zachraňují skladby jako Four Out of Five s jedním z mála skutečně ambiciozních refrénů alba, závěrečná The Ultracheese se skvělými kytarovými sóly nebo She Looks Like Fun připomínající větší a ctižádostivější verzi jiné anglické indie rockové kapely Fat White Family.

Navíc, i když nemají Arctic Monkeys tentokrát takový tah na bránu, textově je Alex Turner opět stejně skvělý jako jindy. Ať už to jsou pro něj typické, tentokrát ale jinak napsané, svádějící části jako: „Technological advances really bloody get me in the mood / Pull me in close on a crisp eve, baby / Kiss me underneath the moon’s side boob,” vyloženě vtipné kousky: „Dancing in my underpants, I’m gonna run for government” nebo vzhledem k recenzím vtipný, nejlépe zapamatovatelný refrén: „It was well reviewed / Four stars out of five,” Alex Turner texty znovu baví.

Sdílet na Facebooku Odeslat na Twitter Sdílet na Google+

Komentáře k recenzi