Christina Aguilera nechala konečně holku z plakátů doma a vrací se jako skutečná osobnost
Pod názvem Liberation si lze představit mnoho věcí, většině lidí se ale pod tímto anglickým slovíčkem objeví asociace se získáním volnosti, svobody, sebejistoty, v případě, že o „liberation“ hovoří žena, můžeme také hovořit o emancipaci. Podobná témata ostatně rezonují i ve většině alb ostatních ženských popových hvězd. Christina Aguilera byla svým způsobem osvobozená již někdy v dávné minulosti. Už jen názvem svého průlomového alba Stripped (2002) provokovala po sexuální stránce celý svět a to není třeba mluvit o vyzývavé sebeprezentaci.
|
Datum vydání: 15. června 2018 Délka: 08:05 Skladby: Liberation, Searching for Maria, Maria, Sick of Sittin', Dreamers, Fall in Line, Right Moves, Like I Do, Deserve, Twice, I Don't Need It Anymore (interlude), Accelerate, Pipe, Masochist, Unless It's With You |
|
Možná to ale nebylo to osvobození v pravém slova smyslu. Christina Aguilera mohla zažít už na začátku své kariéry osvobození tělesné a povrchní, jenže nikdy nezažila pořádné osvobození duševní a musela si teprve něčím projít, aby přišlo. Stačí jen slyšet pasáže z písně Maria jako: “So tired of painting on all this makeup/'Cause it won't hide my defects.”
Je nutné uznat, že skutečně na Liberation Christina Aguilera splňuje nejlépe to, co by si člověk pod tímhle slovem představil. Sebejistota jakoby se z alba Liberation na posluchače chrlila přímo z jejich hlasivek.
R&B, reggaeton, (t)rap
Aguilera byla samozřejmě vždycky pro svůj ohromný rozsah a hlavně jedinečné hlasové vibrato vzorem pro začínající zpěvačky z celého světa snící o podobné slávě, teprve Liberation ale díky minimalistické a vyleštěné produkci ukáže její hlas ve více čisté a přirozené podobě. Liberation je totiž zvukově skoro úplným opakem minulého alba Lotus z roku 2012, ale vlastně asi i úplně každého předchozího.
Jsem si jistý, že někomu bude chybět ten megalomanský a bombastický přístup, stejně jako chytlavost a jakási bezstarostnost a mladiství energie minulého diskotékového alba Lotus.
Liberation je o něco přemýšlivější, pokornější, moudřejší i dospělejší. Zvukově je paradoxně o něco málo pestřejší (i když se snaží obrazová část mozku díky černobílého obalu tvrdit opak), protože ačkoliv je instrumentace stažena na nutné minimum, slyšíme zde různorodé hudební směry, které nejsou pevně tolik upjaté v tom, co by si člověk představil pod pojmem „mainstream“.
Pořád je to sice mainstreamové album, ale jelikož je tato kategorie vzhledem k situaci na hudební scéně a v hudebním byznysu už skoro jako zvíře v kolonce ohrožené druhy, je album hudebně odvážnější a pestřejší. Neslyšíme tak jen dance popové dunění, které by uvítali manažeři rádií, ale album se snaží jít i opatrně kupředu.
Za albem stojí hotová fabrika producentů, skladatelů a muzikantů. Nebyli to navíc žádní břídilové, a tak si dali záležet na tom, aby album bylo tak akorát pokrokové a stejně tak akorát povědomé některými hudebními postupy. Na albu tak nechybí tradiční pianová balada -- nenechte se ale zmást, píseň Twice se povedla --, stejně tak je zde ale i reggaeton Right Moves, rapová Accelerate s doopravdy hodně zajímavým zvukem s basovými syntezátory a tvrdými trapovými beaty, kdy jakoby Aguilera hnala dopředu jednu z nejrychlejších a nejagresivnějších písní na albu náruživými slovy: „Accelerate, c'mon babe, pick up your speed.” Rapeři Ty Dolla $ign a 2 Chainz do téhle písně zapadnou perfektně.
Další z řady písní, které nejsou podobné ničemu, co Christina Aguilera zpívala předtím, je hluboké a temné alternativní R&B Like I Do.
Producenti Tinashe, Nicki Minaj, Mary J. Blige, i Kanye West, který přivedl do alba malého Jacksona
Aby se tato hudebně odvážná část zase vyvážila, jsou tu naopak opatrnější a bohužel i nudnější části, jako jemné R&B Deserve, Masochist nebo Pipe. Obě zní jako nápady producentů vytažené ze šuplíku, které tady byly schovány pro různorodé popové zpěváky/zpěvačky a nebo to byly přímo nápady vytažené z koše, protože nebyly použity, když použity být měly. Jelikož je producent Sango pevně spjat se zpěvačkou Tinashe, Darhyl “DJ” Camper Jr. zase s Mary J. Blige nebo Nicki Minaj a Neenyo zase například s Chrisem Brownem, je asi jasné odkud zhruba vítr vane.
Naštěstí jsou tady taky písně, které sice nezní tak odvážně, ale zároveň nezní ani fádně. Kanyem Westem produkovaná Maria zní se svým odhodlaným přístupem jako perfektní píseň pro současnou Christinu Aguileru. Kanye West znovu ukázal, jak perfektní má cit pro samplování a použití malého Michaela Jacksona v refrénu bylo velice chytrým tahem. Na Sick of Sittin zase jakoby se spojovala hudební minulost Aguilery se současností. Pianová balada Twice, jak již bylo napsáno, Aguilere také sedla perfektně.
|
Závěrečné hodnocení
Síla alba Liberation není ani tak v písních samotných, jako ve významu, který pro Aguileru mají. Po dlouhé šestileté pauze se totiž vrátila s albem, které zní současně a pomáhá jí držet krok se současnou scénou, která je hodně jiná než ta v prvním desetiletí, ve které začínala. I přes velký počet producentů a skladatelů zní Liberation více autenticky než snad cokoliv, co pod svým jménem vydala a je skvělé, že můžeme slyšet i něco jako odraz její osobnosti. Album nereflektuje naplno, to co by si člověk představoval pod pojmem liberation, jelikož je pořád vázáno určitou uměleckou a produkční kalkulací, která má za úkol vytvořit především dobře prodávající se produkt, v její kariéře lze ale Liberation brát jako pozitivní krok kupředu a důstojný návrat s osobní ctí. Slabších, ale 7/10.
|
7/10
|
Komentáře k recenzi
Pro možnost přidávání komentářů je nutné se příhlásit