Malakian s dalším albem projektu Scars on Broadway fanoušky System of a Down potěší alespoň z části
Hlavní kytarista, hlavní skladatel a vedlejší vokalista slavných System of a Down – Daron Malakian, vydává druhé sólové album pod názvem svého projektu Scars on Broadway. Album pojmenované ostře Dictator by se mohlo zdát jako reakce na současnou politickou situaci. Diktátoři a nebo politici, kteří mají sklony k tomu stát se diktátory, se ale najdou asi v úplně každém období dějin, a tak ačkoliv Malakian napsal a nahrál 10 písní z alba už v roce 2012, album je svými tématy naprosto aktuální i nyní.
Datum vydání: 20. července 2018 Délka: 44:04 Skladby: Lives, Track 2, Dictator, Track 4, Track 5, Track 6, Track 7, Track 8, Track 9, Track 10, Track 11, Track 12 |
Otázkou je, proč Malakian dokončil Dictator až teď. Podle jeho vlastních slov čekal, co bude s jeho hlavní kapelou, ve které je frontmanem Serj Tankian a nechtěl od jejich turné odvádět pozornost vydáním svého vlastního alba. Malakian tak trpělivě čekal a nyní usoudil, že je ta správná hluchá pasáž, kdy by se hodilo nové album Scars on Broadway vydat.
Prorocké album, jehož většina vznikla už v roce 2012
Jak již ale bylo naznačeno v úvodu, u alba které kritizuje válčení, lidské ego, posedlost mocí, s čímž pak souvisí i posedlost penězi nebo sexem, by fanoušci neměli nejmenší šanci poznat, že se nejedná o album, kdy byly texty složeny v posledních letech jako reakce na kandidáta a následně prezidenta USA Donalda Trumpa.
Nebylo by navíc vůbec překvapením, kdyby se Malakian do Trumpa ostře pouštěl. Je nutné připomenout, že je to Armén, kterého do USA přivedli jeho rodiče uprchlíci, kteří do Spojených států uprchli z Íráku. Bodejť by se mu z jeho pohledu počínání Donalda Trumpa, který se ostře staví proti imigraci, líbilo. Malakian ale není jako jiní zaslepen jednostrannou kritikou, ale je si vědom toho, že jak pravá, tak levá strana je nebezpečná, pokud dojde k její radikalizaci.
Hlavní singl a úvod alba Lives začíná v typickém živelném duchu a elektrizujícím tempu, které zní jako zmítání se po zásahu elektrického proudu a nebo nějaký abstinenční záchvat, kdy se míchá rychlý heavy metal s Malakianovou východní krví. Lives je skvělá píseň, má ale ten problém, že zní naprosto jako System of a Down a člověk se nemůže ubránit pocitu, že kdyby se k této písni přidal hlas Serje Tankjana a střídali by se a doplňovali u mikrofonu podobně jako například u písně Violent Pornography, byla by najednou z dobré písně, píseň excelentní.
Lepší než nic, ale teprve se System of a Down by se ukázala plná síla písní
Angry Guru je další píseň s ohromnou energií, která připomíná frenetickou bouři a nekontrolovatelný tremor těla. Píseň je stejně úderná i v textech a stejně jako u mnoha písní System of a Down, se daří Malakianovi tnout do živého s pasážemi jako: “Silence leads to violence.”
Pokud se naopak budeme bavit o něče, co bychom na albu System of a Down asi nikdy slyšet nemohli, najdeme na albu například píseň Gie Mou, která je cover verzí písně v řecku populárního zpěváka, s pro nás česky mluvící vtipným názvem, Stamatise Kokotase. Zvuk této instrumentální coververze písně tedy stojí někde v polovině Kokotasovy verze a typického zvuku kytar Malakiana.
Jak již bylo řečeno, příliš těch změn oproti System of a Down neexistuje, mnoho písní hlavně z úvodu alba nejsou absolutně rozeznatelné od System of a Down, některé písně ale přece jen nějaké další rozdíly obsahují a je slyšet malinko více industriální zvuk, který ještě ztíží už tak hodně těžký zvuk System of a Down. Celkově se tedy o Dictator dá říct, že je to jakési prodloužení tvůrčí ruky System of a Down, je ale zároveň trochu smutné, že mnoho písní – ačkoliv jsou slibné –, nezní jako něco, co je na sto procentech svého vlastního potenciálu. Představit si totiž písně jako Lives, Angry Guru, Dictator, Fuck and Kill v plné síle s celou kapelou System of a Down a zpěvem Serje Tankjana, je trochu bolestivé.
Závěrečné hodnocení
Pro fanoušky System of a Down tedy bude Dictator bonbonkem, který je na jednu stranu sladký, na stranu druhou po spolknutí zanechá mnoho stop i na receptorech hořké chuti. Navíc je taky trochu smutné, že když se Malakian vzdálí od obvyklého stylu System of a Down na písních jako Till the End nebo Never Forget, dopadne to vcelku bídně. Na eponymním debutu toho bylo přece jenom více, co neznělo přímo jako System of a Down a přitom to dokázalo samostatně fungovat. I tak je ale Dictator bilionkrát lepší než neslyšet od tohoto mága, který dokázal zkombinovat heavy metal s východní hudbou a vytvořit tak něco s naprosto novým a neoposlouchaným zvukem a ohromnou energií, naprosto nic. Zajímavé je taky, jak bylo album, jehož většina písní byla nahraná už v roce 2012, prorocké a svým způsobem předpovědělo, jaké budou společenské nálady v současnosti.
|
7/10
|
Komentáře k recenzi
Pro možnost přidávání komentářů je nutné se příhlásit