Moby tvrdil, že má od agenta CIA tajné informace o Donaldu Trumpovi. Teď na novém albu dovršil svou paranoidní posedlost koncem světa (znovu)
Zatímco si tady žijeme svými rutinními životy, hrozba Apokalypsy se nad námi neustále vznáší jako černý mrak, ze kterého může kdykoliv začít pršet. Slovo apokalypsa pochází z řeckého ‚apokalypsis‘, což česky znamená ‚zjevení‘ nebo ‚odhalení‘. Definice apokalypsy hovoří o odhalení něčeho, co je skryto od většiny lidstva v éře ovládané lžemi a mylnou představou. To je asi přesně to, čeho se obává většina z nás. Že v dnešní sice globální, ale složité společnosti existuje něco, co je všem nám mrňavým lidem dole skryt. Že něco nenápadně číhá jako predátor za křovím, aby zaútočilo. Moby má z tohohle, soudě podle jeho tvorby, nahnáno pořádně a už hodně dlouhou dobu.
Datum vydání: 2. března 2018 Délka: 56:36 Skladby: Mere Anarchy, The Waste of Suns, Like a Motherless Child, The Last of Goodbyes, The Ceremony of Innocence, The Tired and the Hurt, Welcome To Hard Times, The Sorrow Tree, Falling Rain and Light, The Middle Is Gone, This Wild Darkness, A Dark Cloud Is Coming |
Ať už by nastala apokalypsa díky přírodním jevům nebo díky mocným pánům v saku, Moby k ní nechá okusit takovým intenzivním způsobem, až to skoro není příjemné.
„For a long time we stayed down / And all we said was sleep alone / Watch the city fall, the skies so low,” („Na dlouhý čas jsme zůstali dole / A vše, co jsme řekli, bylo spi sám / Pozorovat padat město, nebe je tak nízko.”) začíná Moby úvodní písni Mere Anarchy a připomene posluchači, že téma konce světa má již v jeho hudbě dlouhou minulost. Tady konkrétně odkazuje na jeho písně Stay Down z roku 2009 a ještě starší Sleep Alone (2001). Moby k tomuto tématu ještě neřekl vše a počátek roku 2018 je dobrou dobou připomínat si, že naše civilizace je sice ohromně vyspělá, ale je pořád křehká.
Po zásadních událostech minulých let, které šly proti zavedenému establishmentu – Brexit a zvolení Donalda Trumpa prezidentem USA –, se mnoho politologů, komentátorů i umělců obávalo, že svět může najet do špatných kolejí. Moby se před rokem, a poté ještě v polovině ledna, zapletl do velice zvláštních prohlášení v rozhovorech a na Twitteru, kdy tvrdil, že má důvěrné informace o tom, že je Donald Trump napojený na Rusko.
Moby dokonce tvrdil, že ho jeden agent CIA požádal, aby sdílel informace o tom, že je Trump vydírán Ruskem.
Mobyho apokalypsa, která zní, jakoby jí skutečně prožil
Co to má tedy znamenat? Je Moby paranoidní cvok zralý na psychiatrickou léčebnu, lhář snažící se poškodit každým prostředkem politika, se kterým nesouhlasí, nebo to byla všechno pravda a Moby je hrdina? Řekl bych, že ani jedno z toho. Moby spíše než to, udělal hezkou umělecko-marketingovou šaškárnu k vydání nového alba a hezky si fanoušky nahlodal k tomu, aby alespoň z části uvěřili tomu, že svět je ve skutečném ohrožení.
Není se čemu divit, že mu na to někdo skočil, Moby totiž dokáže být přesvědčivý, i když mluví o věcech, které se nestaly. Jakmile to na albu Moby podá skrze ohromné filmové aranže stvořené ze záplav syntezátorů a smyčců, člověka z těch písní mrazí v zádech a má pocit, jakoby se ta apokalypsa, o které Moby na albu vypráví, skutečně stala a nebo se měla stát každou chvíli.
Po velkolepé první písni pokračuje v intenzivní, naléhavé a velice zneklidňující atmosféře i druhá skladba The Waste of Suns.
Mobymu se na rozdíl od některých jeho zvláštních pokusů z minulosti – však nemusíme jít daleko do minulosti, stačí třeba minulé punkovo-elektro industriální album More Fast Songs About the Apocalypse (a zase ta apokalypsa) –, podařilo zachovat si určité poznávací znaky, které tvoří kostru písní. Instrumentace, beaty i harmonie jsou takové, že by všichni, kdo mají nějaký hudební přehled, se zavřenýma očima poznali, že se jedná právě o Mobyho. Stejně tak tajemný styl zpěvu ať už samotného Mobyho nebo ostatních zpěváků (resp. zpěvaček).
Konec světa jako osobní drama, ne katastrofický popcornový blockbuster
Like A Motherless Child bude jednou z nejvýraznějších písní alba, protože právě tyto čtyři složky vše zintenzivní ještě více než jiné písně. Tahle píseň ukazuje, že Mobyho apokalypsa nemá rozměr výbuchů a potulujících se zombíků po světě, ale vyjde z dlouhodobého úpadku a dekadence společnosti, která je sklíčená díky psychickému nátlaku na jednotlivce.
Moby nevidí apokalypsu z ptačí perspektivy a nebo perspektivy filmových kamer katastrofických filmů, ale vidí jí atomicky a soustředí se na jednotlivé lidi a jejich pocity. Ať už před apokalypsou nebo po ní. Jakoby zaměřením se na jednotlivé příběhy lidí (nebo možná spíše svoje), Moby chtěl co nejlépe vystihnout spletitou síť společnosti. Krásně je to slyšet na dvojici písní The Last Of Goodbyes a On The Ceremony Of Innocence.
V první zpívá Moby ztísněně: „I can't see / I can't speak / I can't walk / I can't talk,” tu druhou zahajuje vzpomínáním: „There was a dark and all this” a hned nato dodává, že ačkoliv už před událostí bylo mnoho věcí temných, vzpomíná na tu dobu rád: „There was a darkness I liked.”
Moby je hlavně skladatel a žádný velký zpěvák to nikdy nebyl. Zároveň mu to ale nikdy moc nevadilo a nevadí mu to ani tady. Když jeho mluveným frázováním a vlastně docela mrňavým hlasem vypráví svá slova a poté nechá vyniknout zpěvačky s velkým hlasem v refrénech, píseň stejně dostane patřičný rozměr. Zpěvačka Julie Mintz na skladbě The Sorrow Tree dokonale vystihne chladný styl písně a svým jemným, ale rovněž chladným hlasem píseň výborně podpoří.
Konec alba je pak také silný. The Middle is Gone dovrší širokoúhlé apokolyptické drama Mobyho zdrceným podlomeným hlasem a hořkým smyčcovým orhchestrem, hrajícím do zneklidňujících elektronických zvukových efektů. This Wild Darkness pak úplně poprvé nabízí po těch 40 minutách konečně uvolnění. Po Mobym napůl rapované sloce, následuje hřejivý refrén: „Ooh, in this darkness / Please light my way” („V téhle temnotě / Prosím posviť mi na cestu”) a vše končí písní A Dark Cloud is Coming, ve které naposledy posluchače varuje: „Temný mrak přichází.”
Závěrečné hodnocení
U mnoha alb možná zažijete mrazení v zádech. Málokdy se vám ale nestane, že to mrazení v zádech je už spíše důsledkem zneklidnění a nepohodlí než návalů příjemných emocí, jako třeba na nejslavnější Mobyho písní Porcelain, u které se vám zdá, že skáčete z letadla a plachtíte si s dobře fungujícím padákem nad nádhernou krajinou. Z toho plyne, že na rozdíl od některých Mobyho komerčně nejúspěšnějších výtvorů, tohle album rozhodně nebude pro velké masy posluchačů. Kdo však hledá méně tradiční hudební zážitek a Mobyho má rád, neměl by si tohle velice temné album nechat ujít. Moby asi není ve svém izolovaném životě celebrity úplně nejšťastnějším mužem na planetě, jeho obsese apokalypsou se ale pro nás posluchače tentokrát vyplatila.
|
8/10
|
Komentáře k recenzi
Pro možnost přidávání komentářů je nutné se příhlásit