Asking Alexandria změkli a chtějí s albem Like a House on Fire zamířit do rádií. Náznaky nejsou špatné, ale...

Britská metalcorová kapela Asking Alexandria se rozhodla před novým albem Like a House On Fire pro změnu a z radikálnějšího metalového žánru s prvky obzvlášť tvrdých kytar, hlasové growlingu, jaký známe například z black metalu nebo death metalu, se přesunuli k více rádiově přívětivému stylu, který si bere inspirace z popu, moderního R&B a elektronické hudby.

Asking Alexandria - Like a House on Fire Datum vydání: 15. května 2020 Délka: 51:57 Skladby: House on Fire, They Don't Want What We Want (And They Don't Care), Down to Hell, Antisocialist, I Don't Need You, All Due Respect, Take Some Time, One Turns to None, It's Not Me (It's You), Here's to Starting Over, What's Gonna Be, Give You Up, In My Blood, The Violence, Lorazepam

Když se to tedy smíchalo s původním stylem, máme z toho moderní heavy metal a moderní hard rock, který pokračuje v podobném trendu “změkčování” zvuku, který zastávají i další současné populární kytarové kapely jako Papa Roach, Bring Me the Horizon, Sleeping With Sirens nebo Of Mice & Man.

Z písní, které byly vydány už před albem jsem jsem slyšel písně Antisocialist a House on Fire. Z těch jsem byl poměrně příjemně překvapen a dobře mě navnadily na nové album. Asking Alexandria mi totiž vždy připadali spíše jako kapela ve fázi popírání.

Co stojí za změnou zvuku? Dal frontman Danny Worsnop kapele ultimátum?

Jejich tvrdý zvuk totiž nebyl zase tak tvrdý, jak chtěl být a i přes skvělé písně jako The Black, I Won’t Give In, Not the American Average nebo Alone In a Room, tady byly mnoho písní, které byly jako kombinací extrémního metalu a jednoduchých popových refrénů, znějících občas dokonce skoro jakoby byly z kýčovitého korejského popu. Vše se ještě umocnilo, když z kapely odešel Danny Worsnop a nahradil jej v roce 2016 Ukrajinec Denis Stoff.

Nebudeme tady tahat bulvár, ale s tím, jak se změnil zvuk kapely směrem ke stadiónovému rocku, jak se zvětšil příklon k mainstreamu hned na prvním albu po návratu Dannyho Worsnopa zpět, to skoro vypadá snad jakoby dal kapele ultimátum. Buď budete dělat to, co chci já nebo se nevrátím.

Možná se Danny Worsnop bál toho, že by náročným vokálním stylem extrémních odnoží heavy metalu za nějaký čas už písně nezvládl zazpívat. Možná prostě myslel na ekonomickou stránku, možná jej taky prostě přestal starý styl bavit; nebo se bál o to, aby kapela neupadla v zapomnění, pokud se nebude držet moderních trendů. Vůbec nejvíce pravděpodobně to bude ale kombinací všeho tohoto.

Říkal jsem si tedy, že se díky novému zvuku těchto chvílí zbavíme, kapela přestane být tak schizofrenní a příklon k jemnější a modernější hudbě jejich celkovému zvuku vlastně pomůže.

Předsudky vůči změně žánru nemusí existovat, některé písně se totiž povedly

Právě House on Fire má perfektně vyvážený zvuk plný drtivé energie, který jakoby si bral inspiraci z post-hardcore. Je zde skvělé vyvážené napětí, drama a výbušnost hudby. Význam písně s textem: “As I watch it fall away from me / Like a house on fire, like a house on fire / And all I am turn to all I can be” („Když vidím, jak to ode mě odpadá / Jako dům v plamenech / A všechno, k čemu se obrátím, tím můžu být”), ještě umocňuje, že album bylo vydáno těsně před začátkem protestů po kvůli policejní brutalitě zemřelém George Floydovi, jenž brzy spustily vlnu rabování a zapalování budov v amerických městech.

They Don’t Want What We Want (And They Don’t Care) je vcelku dobrý reprezentant dnešního stadiónového a rádiově přívětivého rocku. Ne, že by to nějak zvlášť vybočovalo z průměru, ale i přes popový dojem si píseň stojí poměrně pevně na zemi a s ohledem na zbytek alba se jedná ještě o jednu z těch tvrdších písní.

S Down To Hell Asking Alexandria zamíří kapela do podobných vod jako Fall Out Boy. Tlustý a plný zvuk, drzý poskakující groove a sborové chorály. Antisocialist má název, který vypadá jako by měl být nějakou politickou provokací, ale nejspíše se jedná o název se špetkou humoru, který jinak v jejich hudbě chybí a použití slova socialista je zde ve smyslu „anti-společenský“. Píseň je o psychologii introvertních lidí.

Následuje asi nejjemnější píseň, jakou kdy Asking Alexandria vydali – smutná romantická balada I Don't Need You s anglickou zpěvačkou Grace Grundy. Popravdě řečeno nezní vůbec špatně. Někteří fanoušci staré tvorby sice určitě budou mít proti tomuhle předsudky, ale je to prostě dobrá pop/rocková píseň. Hudba by se měla dělit hlavně na tu dobrou a špatnou a žánry by to, jestli je hudba dobrá nebo špatná, určitě neměly předurčovat.

Zpět k rýsovacím prknům

Po solidní první polovině alba bohužel album v polovině druhé ztratí šťávu. Album je nepochopitelně dlouhé. Asking Alexandria si nedokázali ani náhodou nový styl osvojit natolik, aby dokázali utáhnout album, které má 52 minut a 15 písní. Je jedno, jestli je to Here’s to Starting Over, Take Some Time nebo Give You Up. Všechny mají neúplně domyšlené zapracování elektronických bicích a syntezátorů působící trochu náhodně. Člověk má pocit, že je už někde slyšel a všechny se snaží být velkým hitem, jenže vaří z vody.

Na solidní píseň si tak musíme počkat až na výbušné písni The Violence, která konečně do alba navrátí energii a poslední Lorazepam přidá autentickou a originální atmosféru s hard rockovými melodiemi, které zakončí album ve stylu. Bohužel už je to moc pozdě, protože zbytek alba vás už trochu otupí. Nenechte se ale mýlit. Není to však o tom, že by Asking Alexandria hudebně trpěla kvůli novému stylu produkce samotné.

Není to o tom, že jsou použity ty či ony elektronické zvuky nebo ta či ona hlasová modulace. Jak ostatně dokazuje nejspíše nejpopovější píseň, jakou kdy Asking Alexandria vydali I Don’t Need You. Pokud je píseň složena dobře, je jedno v jakém je kabátě. Asking Alexandria trpí kvůli samotnému základu všeho – skladalství a kompozici skladeb a melodiím. Jakoby pro složitou produkci plnou efektů nestrávili moc dlouho u rýsovacích prken.

Sdílet na Facebooku Odeslat na Twitter Sdílet na Google+

Komentáře k recenzi